Masarykova univerzita filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

5. Význam skladby Tren ofiarom Hiroszimy pro českou Novou hudbu

Krysztof Penderecki svými novátorskými kompozičními postupy bezesporu ovlivnil Novou hudbu celého světa a česká hudební kultura nebyla výjimkou. Do hudebního ovzduší se postupně začaly dostávat nové impulsy, pod jejichž vlivem se čeští autoři začali věnovat sonickým kompozicím. Pendereckého Tren ofiarom Hiroszimy představoval pro české skladatele velký nový podnět a inspiraci pro jejich další tvorbu.

5. 1. Situace v české hudbě v letech 1945–1989

Poválečná léta byla pro českou hudební kulturu dobou zásadních proměn, neboť osvobození Československa v roce 1945 a začátky budování nového státu znamenaly důležitý předěl v jejím vývoji. Hudební veřejnost oživila kontakty se zahraničím, zakládaly se nové hudební instituce, symfonické orchestry²¹, operní scény a mezinárodní hudební festivaly²², vysoké hudební školy²³. Také byla posílena síť konzervatoří a základních uměleckých škol. Do Čech začaly postupně pronikat partitury děl světových soudobých skladatelů, jako byl například Igor Stravinskij, Benjamin Britten, Béla Bartók, Krysztof Penderecki, Sergej Prokofijev a další. Také česká hudba postupně dobývala místo na zahraniční scéně a dosahovala velké prestiže. Avšak euforii ze znovunabyté tvůrčí svobody brzy nastal konec. Únor 1948 vnesl do české (a to nejen hudební) kultury nastolenou estetiku, která ideologicky vycházela z názorů stalinského stoupence A. A. Ždanova a značně deformovala vývoj české hudby. Státní orgány totalitního režimu vyžadovaly od skladatelů posluchačsky přístupnou hudbu s angažovanou tématikou v podobě masových písní, sborů a kantát, které se navracely k tradičním národním hodnotám. Mezi skladatele komponující a hlavně ještě více argumentující v duchu této ideologie patřili například Václav Dobiáš²⁴, Jan Seidel²⁵ či hudební kritik Miroslav Barvík a muzikolog Antonín Sychra.

Mnoho skladatelů však normativní estetice nepodlehlo a pevně se drželi svých hudebních zásad. Navazovali na tendence předválečné avantgardy a udržovali kontakty se světovými hudebními centry. Jedním z nich byl například Alois Hába, který se přes nastolené požadavky i nadále věnoval mikrointervalovým kompozicím, také lze na tomto místě uvést Miloslava Kabeláče²⁶, Klementa Slavického²⁷ či Jana Hanuše²⁸.

Začátkem 60. let došlo k mírnému politickému uvolnění, a tak českou hudební tvorbou začaly prostupovat impulsy nových trendů evropské hudby. Díky tomu se české hudební veřejnosti otevřely dosud nevídané možnosti komunikace se světovými hudebními centry. Čeští skladatelé vystupovali na polském mezinárodním festivalu Varšavský podzim, jezdili do Darmstadtu apod. Také do Čech přijížděli špičkoví hudební interpreti, dirigenti i skladatelé (Olivier Messiaen, Luigi Nono, Karlheinz Stockhausen) a česká hudební kultura se pomalu začala probouzet z několikaletého útlumu. Mimo jiné se zde začala formovat stabilní hudební tělesa (například lze uvést Novákovo kvarteto, Musica viva Pragensis, Sonatori di Praga ad.) a tvůrčí skupiny (brněnská Skupina A či Pražská skupina Nové hudby).

Tento rozkvět však netrval dlouho. V srpnu roku 1968 došlo k sovětské okupaci, a tím se vývoj opět poněkud zastavil. Došlo k útlaku mnoha skladatelů, tentokrát především těch, kteří svými názory a svou tvorbou vyjádřili odpor proti tomuto násilí. Tyto události výrazně ovlivňovaly tvorbu nové skladatelské generace, jež byla mimořádně početná. Následkem okupace Československa totiž byla jedinečná situace umožňující studium mladým hudebním talentům a navíc zajišťující ochranu před pracovním nasazením do Německa a do válečného průmyslu. Tyto podmínky byly zajištěny díky tomu, že české konzervatoře nebyly vysokými školami, a proto zůstaly otevřeny i po nacistickém zákazu českého vysokého školství v roce 1939. Proto mnoho mladých talentů využilo možnost studia, a v důsledku toho byla poválečná skladatelská generace velmi silná.

Koncem 60. let na tvorbu českých skladatelů postupně začíná působit Nová hudba, u některých důsledně prostupuje veškerou tvorbu, u jiných spíše doplňuje jejich osobité tvůrčí postupy a mnozí se jí ve své tvorbě dotýkají jen letmo. Je jasné, že toto dělení je pouze hrubé schéma. V praxi se lze setkat s bohatým spektrem nejrůznějších kombinací a pohybem mezi naznačenými situacemi. Navíc někteří skladatelé této generace dodnes žijí, píší hudbu a vyvíjí se. Tento proces je tedy dosud neuzavřený a nelze ho definitivně zhodnotit, přesto je však nutné představit alespoň několik nejdůležitějších skladatelů, jejichž význam se bezesporu zařadil do českých dějin hudby. Tento výběr je skutečně velmi přísný, neboť v letech 1960 až 1990 působilo v Čechách kolem dvou set skladatelů. Do tohoto výběru lze zařadit významného tvůrce poválečné filmové hudby Jana Rychlíka (1916–1964), jehož skladatelský vývoj směřoval k osobitému užívání principů Nové hudby (Africký cyklus, Relazioni). Důsledné uplatňování postwebernovské techniky Nové hudby používal ve svých skladbách Zbyněk Vostřák (1920–1985), který se projevil i na poli elektroakustické hudby. Výrazný skladatelský začátek měl na počátku 50. let také Vladimír Sommer (1921–1997). Jeho Houslový koncert, Antigona a Smyčcový kvartet d moll představují výrazný postup od hudby inspirované Šostakovičem, Prokofjevem, Bartókem po osobitou hudební řeč. Jan Novák (1921–1984) projevil silnou invenci již v mládí, kdy na jeho skladatelský vývoj pedagogicky působil Bohuslav Martinů. Napsal řadu vokálních děl s latinskými texty, ve kterých osobitě pracoval s dodekafonií a principy Nové hudby. Ilja Hurník (1922–2013) byl nejen skladatel, ale také klavírista a spisovatel. Ve své tvorbě navázal na zpěvnost rodného Slezka a sloh Leoše Janáčka. Jindřich Feld (1925–2007) rozvíjel ve své kompozici také podněty syntézy avantgardního dobového trendu, Svatopluk Havelka (1925–2009) představoval výraznou skladatelskou osobnost, jehož tvorba vycházela z avantgardy a obsahovala filozoficky hluboká poselství. Mezi další české skladatele tohoto období lze uvést také Petra Ebena (1921–2007) osobitého skladatele, který pracoval s historickou a lidovou modalitou v četných vokálních skladbách. Tento tvůrčí základ doplňoval o principy Nové hudby, kterými byla například řízená alegorika či sóničnost. Mezi aktivní nositele principů Nové hudby lze uvést Marka Kopelenta (1932), Jana Klusáka (1934) či Luboše Fišera (1935–1999). Výraznými reprezentanty další generace skladatelů byli Jaroslav Krček (1939), Ivana Loudová (1941) a Milan Slavický (1947–2009).

Výrazným centrem Nové hudby se stalo v 60. letech minulého století také Brno. Velmi osobitě zde uchopil nové podněty například Miloslav Ištvan (1928–1990), Alois Piňos 1925–2008), Josef Berg (1927–1971) či skladatel mladší generace Miloš Štědroň (1942), který ve svém díle reflektuje podněty historické a folklórní. Také je velmi úspěšným skladatelem hudby pro malá hudební divadla (například divadlo Husa na provázku).