Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

2.3 Důvody, proč se během 80. let nezdařilo etablovat graffiti jako formu umění

V době rozkvětu graffiti v 80. letech se nový pojem „umění graffiti“(graffiti art) používal téměř na všechna díla, která umělci umisťovali neautorizovaně do veřejného prostoru. Nejznámější z nich byli v této době Keith Haring a Jean-Michel Basquiat. Nepatřili k hnutí writerů, ale nechali se jejich tvorbou volně inspirovat. Opravdovým writerům se nepodařilo získat na poli umění stabilní pozici. Ztroskotali kvůli svému sociálnímu původu z nízké společenské třídy, a také protože jim chybělo umělecko-historické povědomí.⁷⁷
Newyorský galerista Tony Shafrazi shledával sice graffiti jako zajímavý, mladý fenomén, ale podle jeho názoru převažovaly problémy nad jeho klady. Jako hlavní problém graffiti viděl to, že životní styl writerů se neshodoval s tím z uměleckého světa. Nedisciplinovanost writerů, spojená s drogami a krádežemi, zapříčinila podle Shafraziho v 80. letech chaos ve světě umění.⁷⁸

Writeři 70. a 80. let pocházeli z největší části z chudých rodin přistěhovalců, kteří bydli v newyorských ghettech. Jejich habitus neodpovídal pravidlům trhu s uměním. Tito mladí, většinou ne starší než dvacet let, nestudovali umění, ani neuměli svoje díla dostatečně vysvětlit. Paul Austin konstatoval, že writeři přišli z již vyvinutého systému do uměleckého pole, na kterém neexistovala žádná oddělená skupina specialistů, kteří by mohli sloužit jako experti, kteří by jejich umění interpretovali a vysvětlovali. Vztaženo na galeristy, kteří graffiti ani nerozuměli, ani je nerespektovali, neznali jeho pravidla nebo historii, což ztížilo jeho pozici oproti etablovaným uměleckým směrům. Galeristé se na druhou stranu řídili pravidly trhu s uměním a chtěli na graffiti vydělat rychle peníze.⁷⁹

To, co bylo mnoha galeristy zdůrazňováno jako prodejní prostředek, bylo graffiti a jeho uměleckému statusu spíše na škodu. Ačkoliv obrazy na plátnech byly vytržené z kontextu vlaků a ulice a visely v galeriích a muzeích, zdůrazňovali galeristé a umělečtí kritici ilegalitu a původ mnoha writerů v ghettech. Podle Paula Austina bylo graffiti jen použito, aby propůjčilo světu umění drsnou a nebezpečnou auru.⁸⁰

Kurátorka Dolores Neumannová mluvila o těžké úloze galeristů, vybrat mezi obrovským počtem writerů ty nejlepší. Volba galerijních umělců mezi writery nesledovala hodnotící systém subkultury, nýbrž byla subjektivní. Galeristé buď spolupracovali s writery, které znali z prvního boomu graffiti umění, nebo s writery, jejichž osobnost je oslovila. Proto visely v 80tých letech v galeriích obrazy, které byly horší kvality, než ilegální piecey, nalézající se na zdech a vlacích.⁸¹

Dolores Neumannová jmenovala další důležitý důvod, proč se nepodařilo etablovat graffiti jako uměleckou formu. Řekla, že writeři svoje znalosti a techniku, kterou používali při malování na zdi a vlaky, jednoduše přenesli na plátno, které bylo možné lépe transportovat a hodilo se do kontextu galerií. Vedle inovace uvnitř graffiti hnutí samotného chybělo těmto pracem podle Neumannové i něco, co by je zařadilo do postmoderní tradice. Mnozí umělci, tvořící graffiti, byli před nástupem do galerií činní na komerčním poli. Vedle designu si vydělávali peníze pomalováváním oblečení a jiných věcí, malování nástěnných obrazů, žaluzií obchodů a vývěsních štítů. Podle Austina právě toto spojení s komercí a využití stylu graffiti v reklamní grafice, současně ztížilo snahy etablovat graffiti jako uměleckou formu. Této komerční koleje se však writeři nevzdali, mnoho z nich se cítilo v 80. letech galeristy využito a komerci shledávali jako lepší pro směnu svého umění za peníze.⁸²

3. Keith Haring a Jean-Michel Basquiat

Keith Haring i Jean-Michel Bqasquiat byli jednoznačně nejúspěšnější umělci, kteří měli svoje kořeny v graffiti 80. let minulého století. Ani jeden z nich však nebyl typickým umělcem graffiti. Keith Haring byl výjimečný už svojí barvou pleti – graffiti sice spojovalo mladé lidi bez ohledu na pohlaví nebo barvu pleti, ale typickým představitelem byl afroameričan z ghetta. Keith Haring měl oproti těmto umělcům i umělecké vzdělání. Nikdy sice nepatřil do žádné crew⁸³, ale nechával se graffiti celý život inspirovat. I když byl renomovaným umělcem a mohl zůstat v bezpečí galerií, stále se vracel na ulici, hledal na ní inspiraci a zanechával tam svoje díla.⁸⁴Mezi mnoho jeho přátel patřili i tvůrci graffiti, s některými z nich pořádal Keith Haring výstavy graffiti, které byly velmi důležité pro tuto scénu v 80. letech.

U Jean-Michela Basquiata je situace poněkud jiná. Basquiat několik let graffiti dělal pod pseudonymem SAMO a používal symbol trojcípé koruny, podobný takovému, který používali „kingové“ graffiti scény.⁸⁵I když se později od graffiti distancoval a tvořil v ateliérech, inspirace graffiti je na jeho dílech stále znát. Mnoho lidí považuje právě Basquiata za jednu z klíčových osob pro umění graffiti 80. let.⁸⁶

3.1 Keith Haring

Keith Haring se narodil 4. května 1958 v Readingu v Pensylvánii a zemřel v pouhých 31 letech 16. února 1990. Navzdory svému mládí byl již za svého života kritikou i kolegy uznávaným umělcem. V průběhu deseti let vytvořil velké množství kreseb, obrazů, soch, nástěnných maleb, plakátů, potištěných triček a dalších uměleckých artefaktů v rozsahu životní tvorby.

Jeho typickým vyjadřovacím prostředkem je nepřetržitá čára, která se šíří mnoha směry po ploše obrazu. Ta se stává obrysem, pak postavou a nakonec symbolem, jehož smysl je většinou jasně pochopitelný na první pohled. Jeho díla nejsou ani u spontánních děl, ani u oficiálně plánovaných projektů založeny na skicách; na jeho dílech si nevšimneme žádných oprav ani asymetrie proporcí. Nápadným rysem jeho děl je jistota provedení, a to bez ohledu na to, jaký podklad pro své malby či kresby se rozhodl použít. Keith Haring maloval a kreslil nejčastěji na papír, plátno, vinyl a neupravenou bavlnu, ale také na stěny, části oděvu, automobily, vzducholodě nebo lidské tělo.⁸⁷ Keith Haring byl také sochařem.

Již od začátku své umělecké kariéry přisuzoval Keith Haring hlavní úlohu ve svém umění divákovi:

„Zajímám se o umění, které by prožívalo a poznávalo co nejvíce lidí s mnoha různými individuálními názory na dané dílo bez připojení definitivního významu. Divák vytváří realitu, význam, koncepci díla. Já jsem pouze prostředníkem snažícím se dát myšlenky dohromady.“⁸⁸
Hlavními náměty jeho děl byl každodenní život americké společnosti, který absorboval a poté ztvárňoval znovu ve svých dílech. Pro mnohé se stal symbolem celé generace, zosobňujícím Ameriku osmdesátých let. Jeho dílo je spojováno především s jeho raným dílem, nyní stylizovaným do podoby ikon: lezoucí dítě s gloriolou, štěkající pes s hranatým čumákem nebo postavičky bez tváří vystavené absurdním situacím. Na formální úrovni experimentoval s celým spektrem stylistických možností. Jeho díla jsou postavičky vytvořené pár tahy na několika málo centimetrech plochy nebo pokryté celé několikametrové plochy. ⁸⁹ Obsahy jeho děl jsou nejen pozitivní, jako láska, štěstí, radost, sex, ale také negativní – násilí, zneužívání, útlak.

Na otázku, jestli sláva v uměleckém světě nějakým způsobem změnila směr jeho aktivit, záměrů a cílů, a zda si myslí, že práce pro galerie, a tedy vydělávání velkých peněz, nejsou v konfliktu s jeho daleko anonymnějšími a de facto ilegálními aktivitami v podzemce

Keith odpověděl:

“Umění musí být především vidět, od toho tu je. Mělo by být jedno, jestli se s ním lidé setkávají v podchodech a podzemní dráze nebo na výstavách a v galeriích. V podzemce se člověk musí vzdát jakéhokoli nároku věc vlastnit protože dílo tu existuje jen na okamžik a může být, a pravděpodobně bude, brzy smazáno. Ta krátká chvíle, kdy bude vidět, je mnohdy všechno, co z něj zůstane. Zpředmětněné umění má, pochopitelně, větší šanci nezmizet jen tak, neboť taková díla jsou chráněna – a to také mění hodnotu, která je jim připisována. Trvalost i prchavost jsou ovšem stejně přijatelným vyústěním aktivity. Kdybych věřil jenom v prchavé věci, těžko bych s takovými názory mohl žít; musíte také věřit v konkrétní věci, které trvají. Myslím, že není nic špatného na věcech, které trvají, které někde stojí a akumulují svůj smysl tím, že se stávají součástí něčího života.“ ⁹⁰

K finančnímu ohodnocení říká, že si vždycky chtěl brát za svoje umění jen tolik, aby mohlo fungovat dál. To by však vedlo k tomu, že jeho dílo sice někdo lacino koupí, ale draze prodá. Říká, že „je těžko chtít pracovatt na někoho jiného za dva a půl dolaru za hodinu jen proto, abyste si udrželi svoji integritu.“⁹¹ K situaci dobře placeného umělce poznamenal: „I když se tvoje vlastní názory vůbec nezměnily, zjišťuješ, že situace mění tebe. Pak už to nelze vrátit zpátky.”⁹²

3.1.1 Život a dílo⁹³

Keith Haring se narodil 4. května 1958 v Readingu v Pensylvánii a vyrůstal v blízkém Kutztownu. Jeho láska ke kreslení se u něj objevila již v raném věku, kdy se učil malovat jednoduché kreslené postavičky podle kreseb svého otce a z populární kultury, kterou viděl okolo sebe, jako byly televizní kreslené filmy Dr. Seusse a Walta Disneye. ⁹⁴

Po absolvování střední školy v roce 1976 se Keith Haring přihlásil na soukromou uměleckou školu Ivy School of Professional Art v Pittsburghu. Brzy zjistil, že se nechce stát komerčním grafikem a po dvou semestrech školu přerušil. Stále však zůstával v Pittsburghu a pokračoval ve studiu na vlastní pěst. V červenci 1978 měl první sólovou výstavu v Pittsburském Arts and Crafts Center.

Ještě toho samého roku (1978) se Keith Haring odstěhoval do New Yorku a zapsal se na School of Visual Art (SVA). V New Yorku se Keith Haring stal členem alternativní umělecké komunity, která vytvářela umění mimo systém galerií a muzeí, přímo na ulicích města, v metru a klubech. Ve škole se seznámil s umělcem Kennym Scharfem, který byl také součástí této scény. Poznal také Jeana- Michela Basquiata, ale i mnoho hudebníků nebo tvůrců graffiti, ze kterých se skládala vzkvétající umělecká komunita. Poté, co se Keith Haring stal součástí alternativní subkultury a měl mezi umělci dobré kontakty, rozhodl se organizovat různé akce a výstavy v klubu Club 57, Mudd Clubu a dalších dějištích alternativní scény.

Na Haringa zapůsobili svojí inovací a energií nejen jeho současníci (například Truismy Jenny Holtzerové⁹⁵)⁹⁶, byl také inspirován díly umělců, jako byl Jean Debuffet, Pierre Alechinski, William Borroughs a Brion Gysin. Ovlivnil ho také manifest Roberta Henriho „The Art Spirit“, který prohlašoval nezávislost umělce.⁹⁷ Ovlivněn tímto byl Haring schopen vytvořit svůj vlastní způsob grafického vyjádření, který se zakládal převážně na liniích. Inspirovalo ho také spojení reálného života a umění, které nacházel v dílech umělců, jako byl Christo nebo Andy Warhol⁹⁸. Všechny tyto vlivy Haringa předurčily k tomu, aby se Haring stal opravdovým tvůrcem veřejného umění.

Ještě jako student SVA experimentoval Haring s performancemi, videem, prostorovými instalacemi a kolážemi, stále ale zachovával věrnost kresbě. V roce 1980 objevil Haring vysoce efektivní médium, které mu umožnilo komunikovat s co nejširším publikem: začal využívat prázdné reklamní panely ve stanicích metra, které byly pokryté matným černým papírem. Na tyto černé plochy kreslil pomocí rychlých tahů bílou křídou jednoduché obrazy v celém systému Newyorského metra. ⁹⁹Mezi lety 1980 a 1985 vytvořil Haring stovky takovýchto kreseb. Byl schopen vytvořit i kolem čtyřiceti kreseb v metru během jediného dne. Tyto obrazy se brzy mezi pasažéry Newyorského metra staly natolik známými, že se objevovaly i jejich plagiáty, které Haring mnohdy s vtipem sobě vlastním „opravoval“. Lidé se často zastavovali, aby pozorovali Haringa při práci. Podle jeho vlastních slov se metro stalo v té době pro něj „laboratoří“, ve které pracoval se svými nápady a experimentoval s jednoduchou linií.¹⁰⁰

Kreslit na tyto plochy musel co nejrychleji a bez možnosti oprav, protože mu neustále hrozilo přistižení policií. Na nich se poprvé objevila postava člověka na všech čtyřech, která se postupně vyvinula v prototyp lezoucího batolete. Právě tato postavička, opatřená gloriolou, se stala jedním z jeho hlavních symbolů, jeho logem nebo podpisem. ¹⁰¹
„Důvodem, proč se „batole“ stalo mým logem nebo podpisem, je v tom, že je to nejčistší a nejpozitivnější zážitek lidské existence.“ ¹⁰²
V letech 1980 až 1989 dosáhl Haring mezinárodního uznání a účastnil se mnoha sólových i skupinových výstav. Jeho první samostatná výstava v New Yorku se konala ve Westbeth Painters Space v roce 1981. V této době si začíná vydělávat prodejem svých děl. Velký úspěch měla jeho výstava v Galerii Tonyho Shafraziho v roce 1982. Keith zaplnil celou galerii svým dílem, které už lidi znali „odjinud“- malby a kresby vystavené na této výstavě byly ve stylu jeho kreseb v metru. Svými postavičkami pomaloval zdi a mezi ně pověsil od země až do stropu kresby na papíru a malbou pojednané vinylové plachty. Toto představení bylo prostoupené spoustou nápadů, práce a energie. Galerista Shafrazi vyvinul velmi dobrou marketingovou strategii, jež se projevila hvězdnou společností na vernisáži: přišly malířské pop artové hvězdy, jako Roy Lichtenstein nebo Robert Rauschenberg, sochaři Sol LeWitt a Richard Serra, ale také italský malíř Francesco Clemente, kteří byli zvědaví na nového kolegu¹⁰³. Po této výstavě se Tony Shafrazi stal Haringovým galeristou.

Jeho popularitu zvyšují i další veřejné projekty, které podniká v první polovině osmdesátých let, třeba jeho třicetisekundová animace, která je po dobu jednoho měsíce promítána každých dvacet minut na billboardu Spectakolaru na Times Square, reklamní kampaň pro Absolut vodku nebo návrh designu pro hodinky Swatch¹⁰⁴. Ještě roku 1982 cestuje Haring do Evropy: účastní se sedmého ročníku výstavy Dokumenta v německém Kasselu a dále cestuje do Nizozemska, Belgie¹⁰⁵, Itálie a Japonska. V roce 1983 pokračuje ve svých cestách po Evropě, vystavuje v Neapolské Gallerii Lucio Amelio, účastňuje se bienále v Sao Paulu a Whitney Biennial v New Yorku. U příležitosti zahájení své výstavy ve Fun Gallery proběhne jeho setkání s Andy Warholem, které znamená začátek jejich přátelství.

Velkou část jeho veřejných prací tvoří projekty spojené s charitativní činností ve prospěch dětí. Mezi lety 1982 až 1989 vytvořil více než 50 veřejných uměleckých děl, v desítkách měst po celém světě, přičemž byly mnohé z nich vytvořeny pro charity, nemocnice, dětská centra a sirotčince. Mezi tato díla patří známá malba „Crack is Wack“ v New Yorku, malba vytvořená ke stému výročí sochy svobody, na které pracoval s 900 dětmi, malba vytvořená na exteriéru Neckerovy dětské nemocnice v Paříži v roce1987 nebo malba vytvořená na západní straně Berlínské zdi tři roky před jejím pádem. Pořádal i workshopy na školách a v muzeích v New Yorku, Amsterdamu, Londýně, Tokyu a Bordeaux, zabývající se kreslením, navrhoval motivy pro kampaně gramotnosti v USA a Neměcku.¹⁰⁶ Vždy, když se objevil na veřejnosti, byl obklopen dětmi a teenagery, kterým rozdával svoje samolepky a odznaky. Keith Haring byl angažovaný také politicky, byl veřejným odpůrcem apartheidu v Jihoafrické republice. V roce 1985 se stalo důležitým tématem jeho děl AIDS.

V dubnu 1986 otevřel Keith Haring svůj Pop Shop v SoHo, obchod, ve kterém prodával plakáty, odznaky, trička a magnety se svými obrázky. Vnitřní prostor obchodu namaloval černo-bílou abstraktní malbou, čímž vytvořil unikátní prodejní prostředí. Vytvořením tohoto obchodu chtěl svoje dílo přiblížit lidem, kteří tak mohli získat jeho umění na předmětech finančně dobře dostupných. Tento obchod sklidil od části uměleckého světa kritiku, ale Haringova snaha umožnit přístup ke svému umění co možná nejširšímu publiku byla podporována jeho přáteli, obdivovateli i mentory, mezi které patřil třeba Andy Warhol.

V roce 1988 bylo Haringovi¹⁰⁷ diagnostikováno AIDS. Znamenalo to změnu v zaměření jeho obrazů, ve kterých se objevuje jistá roztrpčenost a drsnost. Jeho chuť malovat je tím však jakoby posílena. Téma boje proti AIDS je pro něj stále důležitější. V roce 1989 založil Haring nadaci, nesoucí jeho jméno. Tato nadace podporuje dětskou charitu a financuje projekty boje proti AIDS. Krom toho má na starosti rozšiřovat povědomí o Haringově díle pomocí výstav, publikací a zapůjčování obrazů.

Během jeho krátké, ale intenzivní umělecké dráhy se Haring účastnil více než 100 samostatných a skupinových výstav. Jen v roce 1986 o něm bylo napsáno více než 40 článků v novinách a časopisech. Během svého života spolupracoval s takovými umělci, jako je Madonna, Grace Jones, Bill T. Jones, William Burroughs, Timothy Leary, Jenny Holzer, Yoko Ono a Andy Warhol. Svými univerzálními obrazy, zabývajícími se nejběžnějšími věcmi, jako je narození, smrt, láska, sex, válka, jejichž sdělení bylo velmi přímočaré, dokázal zaujmout široké masy. přístupnost jeho umění a síla jeho představivosti se staly součástí vizuálního jazyka dvacátého století.

Keith Haring zemřel 16. února roku 1990 na AIDS. Bohoslužby věnované jeho památce 4. května 1990 se v Newyorské katedrále účastnilo více než 1000 lidí.