Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

4.2 Nejznámější projevy světového street artu

4.2.1 Invander - Space Invanders

V roce 1978 vstoupila na trh videohra Space Invanders.¹³⁷ I když se na hru po čase zapomnělo, v roce 1996 se objevil na fasádě domu v Paříži malý mimozemšťánek, skládající se ze čtverečků, který jako by ze hry vypadl. Dnes se tito Space Invanders, které znalci označují za prazáklad 3D Street artu, objevují po celém světě. Jedná se o tvorbu Pařížana, který vystupuje pod pseudonymem Invander. Space Invanders šíří také jeho obdivovatelé, kteří si můžou přes internet objednat přímo od Invandera balíček s malým vetřelcem včetně návodu. ¹³⁸

4.2.2 Banksy

Známý britský výtvarník s přezdívkou Banksy, tvůrce graffiti a street artu se nesnažil svými aktivitami jen vydobýt zpět veřejný prostor. Známé jsou i jeho průniky do světových muzeí a galerií.¹³⁹ Hlavní pozornost však vždy soustřeďoval na veřejný prostor, ulice velkoměsta. Mnoho jím vytvořených uměleckých objektů a maleb mělo silný politický podtext, za některé z nich si vysloužil policejní stíhání. Mezi jeho veřejné instalace patří například vztyčení sochy Spravedlnosti¹⁴⁰ v parku Clerkenwell v Londýně v roce 2004, kterou nechal bez povolení vztyčit na místě, kde byl naposledy zatčen. Pomník stál na místě jen několik dní, poté se Londýnští radní rozhodli jej odstranit s odůvodněním, že ohrožuje statiku záchodků, umístěných v jeho podzemí. Mezi jeho další kontroverzní projekty patří akce z roku 2003, kdy stříkal graffiti na krávy, ovce a prasata, anebo jeho sprejem vyvedené šablony z roku 2002, na kterých při příležitosti oslav padesátého výročí královniny vlády zobrazil hlavu Velké Británie jako šimpanzici¹⁴¹.¹⁴²
Ačkoliv se Banksy proslavil svými angažovanými šablonami, využívajícími vtipných metafor a dotýkajících se nejednoho problému kapitalistické společnosti, systém postavený na vytváření zisku ho nakonec pohltil. V současnosti je z něj stejná hvězda, jakou býval svého času Keith Haring. Jedno z Banksyho děl se při dražbě v londýnské aukční síni Bonhams vyšplhalo na 288 000 liber. V Bristolu někdo nabídl ke koupi nástěnnou malbu, jejímž autorem je slavný „art terorista“ Banksy, i s domem, na němž je tento obraz umístěn a který k němu přikládá prodávající jako „bonus“. Obrovské částky do děl tohoto umělce investovaly celebrity jako Maculay Culkin nebo Brad Pitt. Co však zbylo z angažovaného poselství jeho šablon?¹⁴³

4.2.3 Obey Giant

Také další z legend street artu, Sheppard Fairey, který kdysi pod značkou Obey Giant¹⁴⁴ (nebo André the Giant) přetvářel k obrazu svému bilboardy Coca-Coly, ,dnes pro tuto firmu vytváří reklamní kampaně (ale také pro Nike, Warner Bros, Nissan a řadu dalších). K jeho dalším komerčním aktivitám patří obchod s oblečením, který provozuje a luxusní, pevnými deskami a spoustou reklam opatřený časopis Swindle. Cena jednoho výtisku tohoto časopisu se pohybuje kolem dvaceti dolarů. ¹⁴⁵

4.2.4 Cesta ke komerci

Tyto události jsou průvodním jevem toho, jak se původně alternativní kulturní projevy jako je streetart a graffiti, kdysi označované za vandalismus a umělecký terorismus, postupně etablují ve společnosti. Z původně nekomerční touhy vydobýt si zpět kousek veřejného městského prostoru, okupovaného komerčními produktys, se samy stávají prodejním artiklem, zdrojem finančního zisku a vějičkou, na niž nadnárodní korporace lákají mladé perspektivní spotřebitele. To, že děti a mládež patří k nejlukrativnější cílové skupině zákazníků, vědí manažeři velkých firem už dávno. Chtějí li dnešní mládež oslovit, používají k tomu subkulturní projevy, jež byly původně spojeny s odporem, protestem a svobodou. To, že je svoboda i protest v jejich podání již jen velkou iluzí, nikomu nevadí. Francouzský filozof Jean Baudrillard tento fenomén označil termínem simulakra – znakový systém podle Baudrillarda získal nadvládu nad realitou, již popisuje, reprezentuje. Všudypřítomné simulace jsou zdrojem tak velké moci, že se stávají reálnějšími, než samotná realita. To co navenek působí dojmem odmítnutí a odporu vůči společenskému statu quo, je tak ve skutečnosti jeho potvrzením¹⁴⁶. Tito komerci sloužící tvůrci street artu se stávají terčem kritiky hlavně z řady jiných streetartových umělců. Naštěstí většina tvůrců komerci nepropadla, o čemž svědčí i stav na české streetartové scéně.

Závěr

V osmdesátých letech dvacátého století se stalo ve světě umění něco do té doby nevídaného – ve známých galeriích se objevila díla umělců, kteří žili na okraji společnosti, pocházeli z nízké sociální třídy a svoje díla tvořili ilegálně přímo na ulicích. Do galerií proniklo graffiti. Většina z těchto umělců se objevila jen na několika výstavách a potom ze světa umění odešli, někteří z nich se však nesmazatelně zapsaly do dějin moderního umění, a to hlavně Keith Haring a Jean-Michel Basquiat. Oba dva jsou svým způsobem výjimeční. Přestože svět oficiálního umění, galerií, výstav a sběratelů umění je úplně jiný, než drsná realita ulice, ve které šlo těmto umělců o život, Keith Haring si dokázal udržet respekt obou těchto světů. Jean-Michel Basquiat se distancoval od svých začátků, kdy žil na ulici, původ jeho umění je však v jeho díle znát. Byl nejvíce oceňovaným umělcem tmavé pleti, neměl umělecké vzdělání, jen charismatickou osobnost a chuť tvořit.

Během posledních čtyřiceti let probíhá vývoj street artu směrem ke sbližování s oficiálním uměním, tedy pronikání. V této práci popisuji vznik a vývoj street artu, který navázal na graffiti a jeho přibližování se oficiálnímu umění, tedy pronikání „z ulice do galerií“. Jedná se o jev posledních asi čtyřiceti let, který stále probíhá všude kolem nás, na ulicích velkoměst, a využívá rysů typických pro naši dobu – globalizaci, masová média a především internet. I když má street art v současné době své výstavy, galerie, sběratele, pronikl do současné populární kultury, stále ještě se nestal součástí všeobecně akceptované vysoké kultury.

Prví dvě vlny pronikání graffiti na půdu oficiálního umění odezněly na konci osmdesátých let, třetí vlna sbližování umění z ulice, tedy graffiti a na něj navazujícího street artu, probíhá dodnes. V první vlně, která probíhala na konci 70. let, se snažily organizace jako UGA a NOGA prezentovat graffiti, které veřejnost vídala na vagonech a v metru tak, že je umělci prostě namalovali na plátno, které bylo přece jen přenosnější. Pořádali výstavy, které putovali po USA a byly i prodejní. Díla se na nich prodávala za 200-3000 amerických dolarů. Ve druhé vlně se již graffiti zabývalo několik organizací, mělo své vlastní galerie, ale objevovalo se i v uznávaných galeriích s moderním uměním, jako například galerie Sidney Janise v New Yorku. Za několik let se však veřejnost a umělecký svět graffiti nasytili, díla se přestala prodávat a o výstavy nebyl zájem. Tento trend začal v Americe a přenesl se do Evropy a postupně do celého světa, kde zájem o díla ve stylu graffiti trval o něco déle než v Americe. Po roce 1985 však klesla popularita graffiti i v Evropě.

Umělci graffiti v 80. letech nezískali na poli umění stabilní pozici z několika důvodů. Tito tvůrci pocházeli většinou z chudých rodin přistěhovalců, kteří bydleli v Newyorských ghettech. Jejich životní styl často obsahoval drogy, násilí, gangy. Toto bylo často galeristy zdůrazňováno, pravděpodobně aby to dodalo výstavám na zajímavosti, v důsledku to však writerům v očích veřejnosti pravděpodobně ublížilo. Nebyli vzdělaní, neuměli vysvětlit svoje umění ani interpretovat jeho význam. Navíc byli součástí subkultury, která měla jiný hodnotový systém, než oficiální umění. Jejich umění viselo v galeriích zbavené kontextu a historie a veřejnost tak nemohla chápat jejich pravý význam. Dalším problémem bylo, že tito umělci prostě přenesli na plátno to, co malovali na vlaky nebo zdi metra, jejich technika se nijak neinovovala. Tito umělci se často cítili světem umění využiti, měli pocit, že na nich galeristé akorát vydělávají peníze, a proto často spatřovali lepší využití svého umění v komerci, mnoho z nich se například uplatnilo na poli grafického designu.

Tento pokles zájmu se však netýkal umělců, kteří byli součástí této druhé vlny, ale nepatřili tak docela do graffiti subkultury. Nejpopulárnější z nich byli Keith Haring a Jean-Michel Basquiat. Oba se graffiti inspirovali, přátelili se s graffiti umělci, účastnili se společných výstav, reagovali na dění v graffiti subkultuře (oba například namalovali obrazy u příležitosti smrti writera Michaela Stewarta, který zemřel po střetu s Newyorskou policií¹⁴⁷). Oba dva umělci však měli svůj vlastní styl, který z graffiti vycházel, ale lišil se od něj. Basquiat sice tvořil ve svých začátcích na ulici (společně s přítelem Al Diazem se podepisoval značkou SAMO), ale jakmile se mu dostalo uznání v uměleckých kruzích, po kterém od velmi mladého věku toužil, od umění ulice se distancoval. Potom již tvořil v galeriích a ze svých bývalých přátel se setkával hlavně s těmi, kteří na svém umění také vydělávali.

Keith Haring se tvorby na ulici nikdy nevzdal. Nejdůležitější pro něj bylo, aby jeho obrazy vidělo co největší množství lidí, aby v nich vyvolal nějakou odezvu, dialog. Snažil se navazovat i kontakty s graffiti subkulturou, například tím, že maloval poblíž jejich děl, reagoval na ně. Tvořil také pro galerie, ale udělal i větší množství charitativních projektů. Své umění rozšiřoval i pomocí svých obchodů- Pop-shopů, ve kterých se prodávají nejrůznější věci – oblečení s jeho obrázky, odznaky, plakáty, kalendáře a další. Komunikovat se snažil i pomocí workshopů, které pořádal hlavně pro děti po celém světě. Mnoho z jeho děl nese nějaké poselství, ať už byla proti násilí, útlaku, nebo se snažila varovat před AIDS, na který on sám zemřel. V jeho snahách pokračuje Nadace Keitha Haringa.¹⁴⁸

V současnosti probíhá třetí vlna pronikání graffiti a street artu na pole umění. Ta probíhá scela odlišně od těch předchozích, graffiti a street art přebírá mnohé z řeči etablovaného umění, umělci mnohdy studují nebo studovali umění nebo grafický design, lépe spolupracují s galeristy. Umění má o street art a graffiti zájem, součástí umění se však nestávají graffiti a street art, ale spíš díla umělců, kteří z nich vycházejí. Pro tvorbu graffiti a street artu je mnohdy důležitá subkultura a tvorba v ilegalitě, které se se systémem oficiálního umění neslučují. Velké množství umělců, kteří jsou zprvu známí díky svým street artovým projektům, kritizujícím komerci, později podlehne a sami se účastní toho, proti čemu dříve protestovali – například reklamních projektů na velké firmy, které využívají popularity těchto umělců mezi mládeží.